"Muhammad Abduh: islámský modernismus a snahy o náboženskou reformu v Egyptě" (Jan Kondrys, 2013)
"Tato studie pojednává o osobnosti a díle Muhammada cAbduha, klíčové postavy egyptského islámského modernismu. Jeho myšlenky se utvářely v době, kdy již muslimský svět čelil naplno tlaku dynamického evropského kolonialismu a západní dominance nad muslimy se stala neoddiskutovatelnou realitou. cAbduhův modernismus spočíval ve snaze nalézt „rozumnou“ střední cestu pro řešení společenské krize pomocí reformy (isláh), jež by se vyvarovala extrémů tvrdošíjného konzervativního odporu proti všemu modernímu, jakož i bezmyšlenkovitého přejímání všeho, co přinášela evropská kulturní invaze, a z toho plynoucího zavrhnutí vlastních kořenů. Sám cAbduh tuto reformu chápal jako návrat k „čistému islámu“, racionálnímu náboženství podporujícímu aktivní přístup jedince a pokrok společnosti."
Jan Kondrys (ACTA Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni, 2013)
celý článek zde, str. 37 - 63
Kdo jsou afričtí básníci? Jaká je africká poezie?
Kdo jsou afričtí básníci? Jaká je africká poezie a umění? Ukázka ze sbírky Černý Orfeus nabízí částečně odpovědi na tyto otázky. Umění Afriky je někdy vnímáno jen v souvislosti s minulostí a obtížně se tak hledá propojení mezi tímto kontinentem a současností. Překlad afrikanisty Vladimíra Klímy nabízí čitelnější obraz afrických umělců, básníků a spisovatelů.
"Kolonialismus a jeho vliv na africkou společnost a kulturu" Ngugi Wa Thiong´o (1986)
foto: Keňa 50. léta. Děti členů hnutí odporu Jednota (krycí jméno Mau Mau, což v kikujštině znamená "hltavě požírat kozu"), keňská povstalecká skupina proti britské koloniální správě v období 1952 až 1960 vedená Dedan Kimathim. Jeho zatčení 21. 10. 1956 znamenalo definitivní porážku hnutí.
"Jakým způsobem tedy koloniální zavedení cizího jazyka ovlivnilo nás děti? Skutečným cílem kolonialismu bylo ovládnout lidské statky: zmocnit se toho, co lidé vyrobili, výrobních prostředků a prostředků distribuce; jinak řečeno: ovládnout celou sféru jazyka skutečného života. Kolonialismus upevňoval svou nadvládu nad společenskou produkcí statků vojenským dobyvatelstvím a následným politickým diktátorstvím. Ale nejvýznamnější sférou nadvlády bylo duševní univerzum kolonizovaných: prostřednictvím kultury se mělo ovládnout to, jak lidé vnímají sebe samy a svůj vztah ke světu. Ekonomická a politická nadvláda nikdy nemůže být kompletní či účinná bez duševní nadvlády. Ovládat kulturu lidí znamená ovládat nástroje jejich sebeurčení ve vztahu k druhým.
"Jazyk africké literatury" Ngugi Wa Thiong´o (1986)
"Narodil jsem se do početné venkovské rodiny: otec, čtyři ženy a asi tak dvacet osm dětí. Také jsem, stejně jako ostatní, patřil do širší rodiny a do komunity. Při práci na poli jsme mluvili kikujski. Doma i venku jsme mluvili kikujski. Živě si vybavuji, jak jsme si večer u ohniště vyprávěli příběhy. Většinou je vyprávěli dospělí dětem, ale zaujati a pohlceni jsme byli všichni. My děti jsme druhý den vyprávěly tyto příběhy dalším dětem, které spolu s námi sklízely na polích chryzantémy,čajové lístky nebo kávové boby svých evropských a afrických pánů.
Zvuk z paláce kmene Šabázz (červenec, 2014)
Záměrem článku není až tak recenzovat poslední album "Lese Majesty" dvojice Shabazz Palaces (1), jako se spíš pokusit o analýzu jejich poselství a vlivech, které jej formují a dávají mu/jim i vizuální charakter. Označení zvuku Shabazz Palaces jako Afro-futurismus může být jen vnějškem, který klame a odpoutává pozornost od skutečného poselství, které je oproti té vesmírnosti ve stylu Sun-Ra méně viditelné. K rozkódování je potřeba nakouknout na celou tvorbu kapely, ve kterých je posluchač mnohdy odkázán více na svou intuici než na znalost jazyka, a teprve tehdy se odkryje méně nápadná vrstva, jež obsahuje mix poezie nasáklý afrocentrismem/černošstvím, jak jej známe od Digable Planets nebo The Last Poets nebo tématy společnosti v postmoderní době.
"Literatura černé Afriky" Vladimír Klíma, Karel F. Růžička, Petr Zima (Orbis 1972)
Odrazem velkých přeměn, kterými Afrika prošla, ale i přežívajících tradic a z toho vznikajících rozporů, je především literatura afrických zemí, v Evropě málo známá a snad i předem podceňovaná. Ale je čas, aby se ji Evropané naučili znát. S literaturou národů žijících v oblasti tzv. černé Afriky seznamuje naše čtenáře kniha V.Klímy, K.F.Růžičky a P.Zimy, která je v naší literatuře zatím ojedinělým pokusem o zachycení a kritické zhodnocení vývoje afrických literatur. Přináší cenná historická fakta, která se nenásilně spojují v živý obraz africké kulturní minulosti i přítomnosti.
"Černý Orfeus - Moderní poezie tropické Afriky" (Praha, 1977)
Poezie černochů z USA není až tak neznámá českému čtenáři, v 50., 60. a 70. letech vyšlo několik sbírek, kde se Afro-Američané představili českému publiku, jejich „předci„ už tolik prostoru nedostali a teprve až nyní je možné si vytvořit více komplexnější obraz o poezie tropické Afriky. Sám autor Vladimír Klíma v úvodu říká: „Tropické Africe sice chybějí tradice psané poezie, ale zato má hojnost ústní slovesnosti. Dlouho se tam nepociťovala potřeba psané literatury, avšak umění slova provází život Afričana odedávna a těší se dokonce mimořádnému uznání.“ Antologie nese název afrického literárního časopisu, který začal vycházet v západonigerijském Ibadanu v roce 1957 a přináší překlady básní z celkem 20 afrických států (Senegal, JAR, Angola, Uganda, Keňe, Tanzanie,…) a více jak 30ti básníků.
QRN KRM, 13:11 "Bůh nezmění to, co je v lidu nějakém, pokud se tento sám nezmění"
QRN KRM: 13:11
Bůh nezmění to, co je v lidu nějakém, pokud se tento sám nezmění
QRN KRM: 13:11
Indeed, God will not change the condition of a people until they change what is in themselves.
QRN KRM: 13:11
إِنَّ اللَّهَ لَا يُغَيِّرُ مَا بِقَوْمٍ حَتَّىٰ يُغَيِّرُوا مَا بِأَنفُسِهِمْ
QRN KRM, 13:17 "A co se týče pěny, ta mizí jako bublina, zatímco to, co lidem prospěšné je, na zemi zůstává."
QRN KRM: 13:17
On z nebe vodu sesílá,aby tekla v údolích podle rozměrů jejich; proud pak odnáší pěnu na hladině plující. A z toho, co lidé taví v ohni hodlajíce vyrobit ozdoby či nástroje, vychází pěna jí podobná. A takto Bůh ukazuje rozdíl mezi pravdou a falší. A co se týče pěny, ta mizí jako bublina, zatímco to, co lidem prospěšné je, na zemi zůstává. A takto Bůh činí podobenství.
QRN KRM: 13:17
He sends down from the sky, rain, and valleys flow according to their capacity, and the torrent carries a rising foam. And from that [ore] which they heat in the fire, desiring adornments and utensils, is a foam like it. Thus Allah presents [the example of] truth and falsehood. As for the foam, it vanishes, [being] cast off; but as for that which benefits the people, it remains on the earth. Thus does Allah present examples.
QRN KRM: 13:17
أَنزَلَ مِنَ السَّمَاءِ مَاءً فَسَالَتْ أَوْدِيَةٌ بِقَدَرِهَا فَاحْتَمَلَ السَّيْلُ زَبَدًا رَّابِيًا ۚ وَمِمَّا يُوقِدُونَ عَلَيْهِ فِي النَّارِ ابْتِغَاءَ حِلْيَةٍ أَوْ مَتَاعٍ زَبَدٌ مِّثْلُهُ ۚ كَذَٰلِكَ يَضْرِبُ اللَّهُ الْحَقَّ وَالْبَاطِلَ ۚ فَأَمَّا الزَّبَدُ فَيَذْهَبُ جُفَاءً ۖ وَأَمَّا مَا يَنفَعُ النَّاسَ فَيَمْكُثُ فِي الْأَرْضِ ۚ كَذَٰلِكَ يَضْرِبُ اللَّهُ الْأَمْثَالَ
"Rozprava o kolonialismu" Aimé Césaire (1950)
„Nejprve bychom se měli zabývat tím, jak kolonizace systematicky zbavuje kolonizátora civilizovanosti, jak ho doslova ohlupuje, degraduje a probouzí v něm skryté pudy, jako je žádostivost, sklon k násilí, rasová nenávist a morální relativismus [...] Co se mě týče, pokud jsem připomenul pár drobností z těchto odporných jatek, neučinil jsem tak z nějakého sebemrskačského potěšení, ale protože si myslím, že těch lidských hlav, těch sbírek uší, těch vypálených domů, gótských nájezdů a krvavých par, těch měst odpařujících se pod ostřím meče se jen tak snadno nezbavíme. Dokazují, že kolonizace, to opakuji, zbavuje lidskosti i toho nejcivilizovanějšího člověka; že pod vlivem koloniálního úsilí, koloniálních snah, koloniálních výbojů, založených na pohrdání domorodým člověkem a obhajovaných tímto opovržením, se člověk, jenž toto úsilí, tyto snahy, tyto výboje podniká, pozvolna nevyhnutelně mění, že v tom druhém začne vidět zvíře a naučí se s ním jako se zvířetem zacházet, se objektivně sám pomalu stane zvířetem. Právě na toto zpětné působení kolonizace, na tento její zpětný úder jsem musel upozornit. [...] Jasně vidím I civilizace – odsouzené do budoucna k zániku -, v nichž kolonizace zasela princip zkázy: Oceánii, Nigérii, Njasko. Už tak jasně nevidím, co přinesla kolonizace dobrého.
Nový orient na téma: muslimové ve světě svém i cizím (články od 50. let do současnosti)
Vybrané články časopisu Nový orient nemapují vývoj české islamologie a orientalistiky, ale poukazují na ty významné od 50. let do současnosti. Kromě témat teologických, politických a historických je možné narazit na recenze tehdy vydaných překladů (Ibn Chaldún, Ibn Tufajl nebo Ibn Sína). Rovněž jsou zde uvedeny dva rozhovory s Ivanem Hrbkem; jeden z doby, kdy překládal Korán (1971) a další, kdy pracoval na dvoudílných Dějinách Afriky (1966).
K aktuálnímu dění v Evropě by mohly přispět články v prvním souboru: "Američtí muslimové: Relevantní inspirace pro Evropu?" nebo "Mladí evropští muslimové a jejich pohled na spravedlnost ve školách i společnosti".
"jazz", část první
Charles Mingus
„I když hraju jazz, nezapomínám přitom na sebe. Hraju nebo píšu sebe, tak, jak se cítím prostřednictvím jazzu nebo čehokoli jiného. Hudba je, nebo byla, jazykem citů. Jestli se někdo snaží utéci od skutečnosti, pak se mu moje hudba asi nebude líbit… Moje hudba je živá a mluví o živých i mrtvých, o dobrém i zlém. Je rozzlobená, ale skutečná, protože ví, že je rozzlobená.“
"jazz", část druhá
Cannonball Adderley vzpomíná na Johna Coltrane:
"Miles se někdy vyptával na jeho dlouhá sóla. A John mu pokaždé odpověděl: "Prostě mi to tak dlouho trvalo, než jsem tam všechno dostal." A Milesovi to stačilo. Nikdy nikoho moc nesekýroval, co má hrát, nebo jak to má hrát." Na začátku se většina jazzového světa smála. Převládal názor: "Ten člověk to přece nemůže myslet vážně," ačkoliv snad neměl žádný jazzman lepší pověst, pokud jde o střídmost práce. Coltrane se jakživ neodchýlil od své nové cesty. Bral všechno vážně. Miles si někdy při hře dovolil trošku legrace - nebo jsem to občas třeba já vzal trochu na lehčí váhu - John vězel v hraní vždycky až po uši, šlo mu o to, aby pořád hrál vážně a muzikantsky."
Frantz Fanon "Černá kůže, bílé masky" (ukázka)
Dnes se výbuch konat nebude. Je příliš brzy... nebo příliš pozdě. Nepřicházím vyzbrojen odhodlanými pravdami. V mé mysli nehřímají fatální myšlenky. Přesto si zcela nezaujatě myslím, že by bylo dobré říci jisté věci. Ty věci vyslovím, nebudu je křičet. Protože křik už dávno odešel z
mého života.
"The Philadelphia Negro – zapomenutý počátek sociologie ve Spojených státech amerických" Hynek Jeřábek (01/2013)
(poznámka blog M.A.) W. E. B. Du Bois (1868 – 1963) byl afroamerický sociolog, historik a aktivista za občanská práva. V roce 1909 spoluzakládal hnutí National Association for the Advancement of Colored People (NAACP). Názorově patřil k oponentům černošských vůdců typu Booker T. Washingtona a sympatizoval s kulturně-politickou filosofií panafrikanismu. Jeho nejvýznamnější díla jsou: The Philadelphia Negro (1899), The Souls of Black Folk (1903), Black Reconstruction in America (1935). Zemřel v Ghaně 27.8.1963 ve věku 95 let. V roce 1994 napsal o Du Boisovi dvoudílnou biografii David Levering Lewis s názvem W. E. B. Du Bois: Biography of a Race, 1868–1919 a W. E. B. Du Bois: The Fight for Equality and the American Century 1919–1963. Za obě knihy dostal Lewis Pulitzerovu cenu. Novější monografie od Aldon D. Morrise "The Scholar Denied: W. E. B. Du Bois and the Birth of Modern Sociology" (University of California Press, 2015), recenze ke knize vyšly v Ethnic and Racial Studies (Volume 39, 2016 - Issue 8)
"Výzkum Williama Edwarda Burghardta Du Boise je mimořádný. Zůstává výjimečný především odvahou a osamělostí vědce, který sám a prakticky bez pomoci, provedl během 15. měsíců komunitní výzkum, na němž by běžně spolupracovalo několik, ne-li přímo desítky lidí, a měl by pro něj podporu katedry, nadace nebo výzkumného ústavu. Je průkopnický také místem a dobou svého vzniku – na konci devatenáctého století, v roce 1897, jenom pár let od prvního vydání slavného díla Charlese Bootha o chudobě lidu Londýna, tři roky po vydání Durkheimovy „Sebevraždy“ a pětadvacet let předtím, než začaly vycházet dnes častěji citované monografie Chicagské školy. Tento výzkum tedy náleží k prvním pracím v empirické sociologii vůbec a řadí se hned za výzkumné počiny Adolpha Queteleta, Émila Durkheima, Fredericka Le Playe a Charlese Bootha. Představuje navíc vůbec první empirický sociologický výzkum na americkém kontinentě.
"MALCOLM X: Rasismus, islám, politika a násilí" Karel Černý (01/2016)
"Malcolm Little. Homeboy. Detroid Red. Big Red. Satan. Malcolm X. A nakonec El Hajj Malik El-Shabazz. Náboženské i politické postoje Malcolma X (1925–1965) je obtížné zachytit a fixovat. Byly v neustálém pohybu: co jeden den řekl, druhý den popřel. Jeho život představuje sérii zrychlující se sebereflexe a radikálních redefinic identity – odrážejících se i ve změnách jména. Má proto mnoho tváří. Ani konverze k islámu a jeho promýšlení nevedly ke stabilizaci či myšlenkové rigiditě. Naopak dynamizovaly intelektuální vývoj. Malcolm X se obracel k rozdílným publikům, jimž se argumentačně přizpůsoboval: zločincům chudinských čtvrtí, bílým liberálům univerzit, aktivistům hnutí za občanská práva, vůdcům třetího světa, ale i k establishmentu a policii. Reagoval také na rychlý vývoj konfliktů doma i ve studenoválečném světě, v nichž se angažoval. Proměňoval se tak i jeho pohled na rasu, islám, politiku a násilí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)