"Cesty po Africe, Asii a Evropě vykonané v letech 1325 až 1354" Muhammad ibn Abdallah Ibn Battuta (Odeon, 1961)



Na celém Předním východě se ve středověku cestovalo hodně a daleko. Zvláště Arabové jsou vášnivými cestovateli, snad je to pozůstatek jejich kočovného života. Ale Arabové si také libují v popisné literatuře a mají rádi dlouhá vypravování. Je mnoho příčin, proč Arabové a ostatní muslimové tak často a tak rádi cestovali. Jednou z těch příčin je povinnost každého muslima vykonat pouť do Mekky, jiným podnětem k podnikání dalekých cest byly tzv. cesty za věděním, to jest za poznáním a prohloubením znalostí islámských věd. Mezi Córdobou na západě a Buchárou na východě, mezi Halabem a Jemenem putovali neustále mladí i staří, poháněni touhou usednout u nohou některé z významných autorit své doby, aby nabyli příslušného vzdělání a získali diplom.
Přehlédneme-li arabskou cestopisnou literaturu do 14. století, můžeme dospět k závěru, že arabští cestovatelé nebyli vlastně objeviteli nových a neznámých končin. Putovali většinou po cestách, kde již před nimi užívaly jiné generace, byli však první, kdo tyto končiny podrobně, přesně popsali a uvedli získané poznatky ve všeobecnou známost.
Ve 14. století dosahuje arabská cestopisná literatura vrcholu - je to období, v němž pomalu dohasíná dynamický a tvůrčí elán arabské kultury. Avšak ještě dříve, než došlo k tomuto úpadku a stagnaci, objevil se na scéně Ibn Battúta, největší cestovatel islámu, který jako by logicky dovršoval nepřetržitou vývojovou řadu jak rozsahem svých cest, tak i literární hodnotou svého díla. Je závěrem jednoho žánru i jedné epochy arabské literatury, avšak závěrem monumentálním, který přečkal staletí a dočkal se uznání nejen u autorových krajanů, nýbrž i na celém světě.

Ibn Battúta a jeho Cesta

Ibn Battútovým původním úmyslem při odchodu z rodného města bylo vykonat pouť do Mekky, aby tak splnil jednu z hlavních povinností muslima; tehdy ještě nepomýšlel zasvětit celý svůj život cestování. Nejprve Battúta cestoval přes severní Afriku do Káhiry, odtud Horním Egyptem na pobřeží Rudého moře. Kvůli válečným konfliktům v oblasti, musel se Battúta vrátit do Egypta a vydat se spěšně do Sýrie, aby stihl poutní karavanu do Medíny a Mekky.
Po skončení pouti se nevrátil zpět do vlasti, ale zamířil přes Arábii a jižní Persii do Baghdádu, dále pak do Tabrízu a horní Mezopotámie. Tehdy se Battúta rozhodl vykonat ještě jednu pouť do Mekky, ale nevrátil se zpět a setrval tam plné dva roky, až do r. 1930.

Druhá Battútova cesta byla tentokrát na jih. Prošel nejdříve Jemenem a v Adenu nasedl na loď plující podél východoafrického pobřeží až do města Kilwy naproti Zanzibaru. Na zpáteční cestě se vyhnul Jemenu - rozhodl se, že nikdy nepůjde dvakrát stejnou cestou - a přes Omán a Maskát se dostal do jižní Persie. Přeplul Perský záliv a znovu vykonal pouť do Mekky. To se psal rok 1332. V Mekce v něm dozrál úmysl vydat se do Indie, nenaskytla se mu však žádná dopravní možnost a proto se obrátil na sever - a přes Egypt a Sýrii putoval do Malé Asie.

Z černomořského přístavu Sinope se přeplavil na Krym a projel celou jihoruskou stepí až k ústí Volhy. Po návratu stejnou cestou do Saraje a odtud pokračoval na své cestě na východ, směrem do Indie. Navštívil Chwárizm, Bucháru, Samarkand, severni Afghánistán i Írán a nakonec se ocitl na březích řeky Indu.
Podle vlastních slov vstoupil Ibn Battúta do Indie v září 1333, avšak ve skutečnosti se tam dostal nejméně o dva roky později. Na dvoře sultána v Dihlí zůstal přes šest let a zastával funkci vrchního soudce v hlavním městě. Později upadl u indického sultána v nemilost, avšak nakonec byl jmenován vyslancem do Činy a v roce 1342 se vydal na cestu.
Se splněním svého poslání ale některak nespěchá a zůstává rok a půl na Maledivách jako soudce a významným politickým činitelem. Poté se vydává opět na cestu a přes Bengálsko a Sumatru se konečně dostal do jižní Číny. Zpáteční cesta je přes Sumatru, Cejlon, Omán a jižní Persii a končí v Baghdádu, to se stalo v roce 1347, kdy na celém Předním východě řádí "černá smrt". Podnikl ještě jednou pouť do Mekky a po jejím skončení se rozhodl k návratu do vlasti. Tentokráte zvolil námořní cestu, stavěl se v Tunisu a na Sardinii a konečně 8.listopadu 1349, po více než 24 letech nepřítomnosti, se vrátil do Fezu, hlavního města Maroka.
Avšak ještě na konci roku odešel do Španělska, aby zhlédl Granadu a Malagu. Po návratu již zase spěchal na jih, přes Saharu do Súdánu, tam pobyl až do září 1353 a na konci téhož roku je opět ve Fezu, nyní natrvalo.


Ibn Battúta a redakce jeho díla

Předešlý text je ve stručnosti popis cest a tím i větší části života tohoto cestovatele. Jeho vyprávění vzbudilo pozornost marockého sultána Abú Inána, ktrý nařídil, aby vše, co cestovatel zažil a viděl, bylo zapsáno a uspořádáno v knihu. Tímto úkolem byl pověřen sultánův sekretář Muhammad ibn Džuzajj, tehdy známý spisovatel a stylista. Ibn Battúta mu tedy své vyprávění nadiktoval a 13.prosince 1355 byl spis dokončen a již v únoru 1356 byl rukopis se vemi úpravami hotov. Je třeba říci několik slov o způsobu, jakým Ibn Džuzajj cestopis redigoval. Knihu nazval honosným titulem "Dar pozorovatelům zvláštností zemí a podivuhodností cest", ale tento název nedošel úspěchu, protože dílo je všeobecně známo jako "Rihla (Cesta)".

Ibn Džuzajj upravil Ibn Battútovo vyprávění stylisticky, srozumitelně vyznačil správnou vokalizaci nezvyklých jmen a vysvětlil význam cizích termínů (hlavně perských a tureckých).
V úpravě textu se ale neomezil jen tyto úpravy, nýbrž přidával k vyprávění úryvky z vlastní hojné četby. Podle tehdejšího zvyku si redaktor neodpustil citovat při každé vhodné příležitosti řadu básní, a tu a tam přidal i nějaký starší popis, zvláště byl-li v nadneseném slohu nebo v rýmované próze.
Naštěstí však Ibn Džuzajj označil zčátek těchto vsuvek slovy "Pravil Ibn Džuzajj" a konec "Vraťme se k vypravování Ibn Battúty".

V závěru svého doslovu nazývá Ibn Battútu "cestovatelem této muslimské obce" a právem, protože v zcestovalosti neměl Ibn Battúta konkurenta nejenom mezi muslimy, ale ani mezi cestovateli všech zemí. Sir Henry Yule odhaduje, že Ibn Battúta urazil během svého 30 letého putování více než 120 000 km, tedy asi tolik, jako kdyby obešel třikrát zeměkouli po rovníku; Marco Polo neprošel ani polovinu této vzdálenosti a teprve mořeplavci 16. století překonali Ibn Battútův rekord co do počtu kilometrů; je však nutno mít na paměti, že se plavili pohodlně po moři, zatímco Ibn Battúta většinu cest vykonal po souši na velbloudech, koních a vozech. V počtu navštívených zemích nepřekonal Ibn Battútu až do 19. století nikdo - neboť kdo kdy předtím nebo později se mohl pochlubit, že zhlédl jak Peking, tak i Timbuktú, navštívil Cařihrad i Maledivy, Chwárizm i pobřeží východní Afriky. Kdybychom měli spočítat všechny země, které navštívil, byl by to dlouhý seznam;, mnohem snazší je uvést končiny, kde nebyl.

Snad dnešního čtenáře překvapí, jak si mohl Ibn Battúta po třiceti letech pamatovat přes 3000 vlastních jmen (tolik jich je v originálu, v překladu je jich méně) a množství nearabských slov a vět. Však celý systém středověké islámské výuky byl založen na memorování, neboť muslim se od dětských let učil zpaměti Korán, sbírku tradic o Porokovi (Hadíth), právnickým příručkám a dlouhým básním. Domněnka, že by byl Ibn Battúta čerpal z písemných poznámek, které si při cestách vedl, nutno zamítnout, protože před návratem do vlasti nepomýšlel na sepsání svých zážitků a rovněž přišel dvakrát o veškerý majetek.
Popis svědčí o pozoruhodné paměti, tak i o značné dávce systematičnosti. Ibn Battúta se při líčení zemí, jež navštívil, přidržuje pevného schématu: obvykle popíše nejdříve místo, potom jeho hospodářství, pak vládce a jeho ceremoniál při audienci, potom zvyky obyvatel a nakonec vlastní zážitky.

Někteří evropští badatelé vytýkali Ibn Battútovi, že si při svých cestách všímal svatých a zbožných mužů, divů a zázraků více než míst, která navštívil, a že proto je jeho kniha nedokonalým zeměpisným dílem. Takové výtky však nejsou na místě, neboť Ibn Battúta byl vlastně "bezděčným geografem", jeho pozornost platila vždy a všude především lidem. Své zeměpisné vědomosti získal jedině na základě svých zkušeností a nikoliv z knih. Jeho cestopis není zeměpisná příručka, nýbrž je to v prvé řadě popis muslimské společnosti v druhé čtvrtině 14. století; jako dokument doby stojí zcela osamoceně v obrovské záplavě arabské literatury, která sice poskytuje nepřeberné množství různých fakt a skutečností, avšak nikde nám nedává nahlédnout tak intimně do vnitřního světa islámské civilizace.

(Text byl převzat z úvodu knihy, autor dr. Ivan Hrbek)



......................................
Název: Cesty po Africe, Asii a Evropě vykonané v letech 1325 až 1354
Originální název: "Voyages d´Ibn Batoutah"
vydané v arab.jaz., (Paříž, 1853-1858)
Autor: Muhammad ibn Abdallah Ibn Battuta (1332-1406)
Překlad: Ivan Hrbek (1923-1993)
Vydavatelství: Praha, Odeon
Edice: Živá díla minulosti; sv. 29
Rok vydání: 1961
Počet stran: 594 s.

......................................











Obálka slovenského vydání
"Cesty po Afrike, Ázií a Európe v rokoch 1325 - 1354" Muhammad Ibn Abdalláh Ibn Battúta

(Slovak Academic Press, 2010)

Populární příspěvky z tohoto blogu

"HODNOTA RODINY V SOUČASNÉ SPOLEČNOSTI" fórum Židů, křesťanů a muslimů (6.11.2013, Husitská teologická fakulta v Praze)

"Nejmodřejší oči" Toni Morrisonová (Odeon, 1983)

"Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti" Alasdair MacIntyre (OIKOYMENH, 2004)